25.11.2015

Seriál: Příběhy prvních hackerů, hrdinů IT světa - Joybubbles

Za prvního hackera by se dal možná považovat kouzelník a vynálezce Nevil Maskelyne, který trochu záviděl svému soupeři (a pozdějšímu laureátovi Nobelovy ceny za fyziku) Guglielmovi Marconimu jeho slávu a úspěchy. Takže když chtěl jednou Marconi veřejnosti ukázat, jak je přenos zpráv jeho bezdrátovými telegrafy bezpečný, tak se Maskelyne do jeho systému naboural, a místo oficiální a plánované zprávy, odvysílal své posměšky.

Telephone 164250

Někdo jiný by možná nešel tak daleko, a za první hackery by označil Mariana Rejewskiho a jeho kolegy, matematiky a kryptografy, kteří v roce 1932 prolomili původní Enigmu vynalezenou v Německu po první světové válce. Ale my se za prvním hackerem vydáme do padesátých let minulého století. Do pokoje sedmiletého, slepého, osamoceného chlapce, s absolutním sluchem a neskutečnou inteligencí, který se zrovna v tento okamžik stává prvním phreakerem, v jehož stopách budou následovat mnozí, včetně známého Johna Drapera nebo Kevina Mitnicka.

Joybubbles Dial Canada

http://shanomag.com/

Joe Engressia Jr. neměl zrovna nejšťastnější dětství. V katolické škole pro slepé měl smůlu na vychovatele, kteří ho nejen mlátili, ale také zneužívali. A doma to neměl o nic jednodušší. Jeho despotický otec nešel pro ránu daleko, a ke své ženě se choval všelijak, jen ne příkladně. Do Joeova pokoje často pronikal její křik a pláč, před kterým zdánlivě nebylo úniku. Ale Joe si únik našel. Vytáčecí tón telefonu.

Byl stále stejný. Úžasný a uklidňující.

Měl jsem opravdu hodně málo vědeckofantastických hrdinů... Mohl bych je spočítat na prstech jedné ruky. A Joe Engressia Jr. byl jedním z nich” – Steve Wozniak

Joe si s telefonem hrál často. Občas vytáčel bezplatnou linku centrály na čísle 555-1212, a pískal si společně s tónem, který při vytáčení slyšel. Přitom se ozýval zvláštní zvuk. Zkoušel to stále dokola a brzy přišel na to, že tím zvukem dovede zavěsit hovory. Ale v tuhle chvíli ho ještě nenapadlo, že by to mohlo být k něčemu užitečné.

Ještě chvíli s pískáním a zvuky experimentoval. Jednoho dne při volání na centrálu zjistil, že ho zvuk neodpojí úplně. Signál se pouze dostane do jakéhosi pasivního stavu, v němž čeká na další pokyny. Na to, až ho někdo využije. A Joe zjistil, že může pomocí pískání volat zdarma, kam se mu zachce. A příležitosti ke kontaktu s venkovním světem se rozhodně nebál využít. Od té doby si stále hrál se zvuky a tóny. S tou magickou frekvencí 2600hz, která otevírala cestu k poslechu cizích hovorů, i k volání na druhý konec světa zadarmo. Zkoušel nové a nové zvuky, a nemohl se své super síly nabažit.

Po čase Joe přešel na Univerzitu v Jižní Floridě, kde se dostal do prvních problémů se zákonem. Začal se totiž vytahovat tím, že umí telefonovat zadarmo, a to klidně i do jiných států. Spolužáci mu nevěřili, a on se začal předvádět, a tyto „vypískané” hovory spolužákům po dolaru prodávat, čímž si získal přezdívku „Whistler”.

Osudovým se mu stal hovor, ve kterém se místo do New Yorku nedopatřením dovolal do Kanady, a tamější operátor ho po odposlechu jeho hovorů nahlásil. To Joa dočasně stálo místo ve škole (nakonec se vrátil a vystudoval filozofii) a 25 dolarů pokuty, ale na druhou stranu se o něm a jeho technikách začalo psát, a on začal zjišťovat, že není jediný. Že dokonce existuje celá komunita lidí jako on, která k nabourávání telefonů využívá takzvaných „Blue Boxů”. (Ty byly často vyráběny z krabic od cereálních snídaní Captain Crunch. A právě pod přezdívkou Cap'n Crunch je známý výše zmíněný Draper, o kterém si povíme více příště.)

Ale to Joeovi nestačilo. Sice se o něm psalo a našel podobně smýšlející lidi, ale jeho stále poháněla touha zjistit víc. Hrát si a poznávat, co všechno svým pískáním svede.

V celé komunitě phreakerů (stejně jako v komunitě pozdějších hackerů) bylo pouze nepatrné procento těch, kteří slabosti telefonních společností využívali ke svému prospěchu. Většina to dělala z touhy zlé korporace přechytračit a užít si trochu zábavy. Ne tak Joe

Minimálně pro mě to není o tom někoho přechytračit. Ne. Mě zajímá, jak to funguje. Proč zrovna tímhle způsobem? Proč to dělají zrovna takhle a ne jinak? A kdyby to dělali jinak, jaké by to mělo výhody? Je tenhle způsob výhodný čistě z ekonomického hlediska, nebo z technického? Prostě mě zajímají technické aspekty. Víte jak. Můžete se je snažit přechytračit jen nějakej čas. Pokud se fakt pohybujete v ilegalitě a porušujete zákon, je to prostě jen otázka času, kdy vás chytnou, že jo.” Řekl v rozhovoru v rádiu WCBS v říjnu roku 1971.

Na Engressia dopadla ruka zákona pár měsíců předtím, než výše citovaný rozhovor poskytl. Nebylo to však snad tím, že by si nedával pozor, nebo že by překračoval hranice příliš výrazně na to, aby ho mohla FBI přehlížet.

Kdepak. V roce 1971 se přestěhoval do Memphisu (kde žil nějaký čas na sociálních dávkách), a jediné, po čem toužil, byla normální práce. Chtěl mít stálé zaměstnání jako ostatní, od devíti do pěti, a bylo mu v podstatě jedno co bude vykonávat. Chtěl dostávat pravidelnou výplatu a neporušovat žádné zákony. Byl smířený s tím, že jako slepec nedosáhne na vysokou pozici. Jen chtěl, aby to bylo v telekomunikační společnosti.

Jenže ať se snažil jak se snažil, nikde ho nechtěli. A tak si řekl, že upoutá pozornost tím, v čem je nejlepší. Dal dohromady pár lidí z komunity tehdejších phreakerů, a uspořádal takovou trochu méně legální telefonní talkshow. Přesněji řečeno volal na účet telekomunikačních společností do ambasád po celém světě, a ostatní phreakery si zval jako hosty, se kterými dělal rozhovory. A nikoho asi nepřekvapí, že na ambasádách nebyli zrovna pobaveni.

Chvíli se nic nedělo a Joe už si myslel, že byla jeho snaha zbytečná, ale o dva týdny později na jeho dveře zaklepala FBI. A jeho plán zafungoval. Trestem mu byla pokuta deset dolarů a podmínka. Zároveň získal čtyři pracovní nabídky, a začal pracovat za dva dolary na hodinu v malé lokální telefonní společnosti Millington Tenessee. Zaměstnal ho tehdejší ředitel společnosti Babe Howard, který v problémovém mladíkovi viděl především nevyužitý potenciál: „Ten kluk by neměl pracovat jako čistič linek. Měl by vynalézat po boku vědců, zkoušet a testovat!” ale šanci k růstu mu přesto, co si o něm sám myslel, nedal.

Přestože Joe říkal, že stojí o jakoukoliv práci v telekomunikační společnosti, dlouho mu jeho pozice v Millington Tenessee nestačila. Howard později říkal, že se nerozešli ve zlém, ale že měl chlapec pocit, že je příliš omezován. A bylo tomu tak. Joe zkrátka snil o něčem víc. Věděl, že má na to dosáhnout velkých věcí, a tak se v roce 1976 sbalil a odstěhoval se do Denveru, kde získal práci network troubleshootera ve společnosti Mountain Bell. To pro něj byla v podstatě práce snů – celý den poslouchal tóny a hledal v nich chyby a problémy. A Ma Bell mohla být také spokojena, že jednu z největších hrozeb má bezpečně po svém boku. Práce se však vzdal v roce 1982, přenechal ji jednomu ze svých přátel.

Přestěhoval se do Minessoty a znovu žil z invalidního důchodu, a přivydělával si jako testovací subjekt citlivosti čichu. A také se často a rád vracel do dětství, které si kvůli zneužívání neužil – a nehodlal se ho jen tak vzdát. Založil neziskovou organizaci „Nedospějeme”, která lidem s podobnými problémy pomáhala znovuobjevit dětství, a v roce 1991 si oficiálně změnil jméno na Joybubbles.

I ve stáří si užíval život jako pětiletý. A tento věk udával jako svůj pravý.

V posledních třinácti letech svého života uváděl program „Stories and Stuff” ve formě odchozích zpráv na svém záznamníku. Miloval vyprávění o svých imaginárních přátelích, telefonech, věčném dětství a malých radostech každodenního života.

Joybubbles zemřel v roce 2007. A až do poslední chvíle si užíval svého dětství.

Kam dál?